Jan Zrzavý vzpomíná na domov
Můj otec – po svém otci Jan, říkával si však Hanuš – se na narodil v Krucemburku u Chotěboře. A dodnes tam žije snad dvanáct rodin Zrzavých, už snad dvěstě nebo třista let tam žijí – a z těch my pocházíme taky. Většinou to byli sedláci, tatínkův otec byl hospodským a sedlákem, na kraji městečka měl zájezdní hospodu Na špici……….
Tatínka, prvorozeného syna, dal dědeček na studia. Byl v Praze na reálce, potom šel na techniku.
Ale brzy byl se studováním konec. V Krucemburku založili lihovar, došlo ke krachu a dědeček v tom podnikání přišel skoro o všechny peníze. Po dvou letech na technice si tatínek udělal nějaký kurs a začal učitelovat na Vysočině. Jeho první místo bylo na Lipnici, odtud se seznámil s maminkou, která žila tenkrát v Humpolci.
Tatínek, aby se mohl oženit, chtěl být asi víc než jenom učitelem. A tak se stal řídícím – na maličké škole, na jednotřídce v Čejově u Humpolce. Tam rodiče zůstali dva roky, tam se narodil můj nejstarší bratr. A všichni ostatní jsme se už narodili v Okrouhlici. V okrouhlické škole, která byla tehdy nová a kde se stal tatínek prvním řídícím.
Ještě nedávno byla v okrouhlické škole třída se starou podlahou, vedly v ní cestičky do dřeva vyšlapané, cestičky z pokoje do pokoje – byla to podlaha našeho bývalého bytu. My všichni jsme to staré dřevo vyšlapali: maminka, otec, nás devět dětí. Měl jsem ten byt a hlavně velký obývací pokoj strašně rád.
Jak už jsem řekl, osm se nás narodilo v okrouhlické škole. A přece vlastně nevíme, kdo jsme se kde narodili. Někteří máme na křestním listě „narozen v Okrouhlici“, někteří „narozen ve Vadíně“. Já mám na křestním listě Vadín. Jak je to možné? Okolo vesnice teče Sázava, přes Sázavu je most a za mostem, kde stála škola, byly už vadínské pozemky. Ty dvě vesnice se o školu soudily, někdy vyhráli Okrouhličtí a škola byla v Okrouhlici, jindy Vadínští a škola byla ve Vadíně. Podle toho, kdy se kdo z nás narodil, patřili jsme do Vadína nebo do Okrouhlice. Školu a pozemky kolem ní pak definitivně připojili k Okrouhlici. Abych ten zmatek vyřešil, píšu, že jsem se narodil „ve Vadíně – Okrouhlici“. Stalo se to 5.listopadu 1890, byl jsem šesté dítě svých rodičů. ………..
Bylo nás sedm chlapců a dvě děvčata. Ale dva z nás umřeli mladí. ….. Starší bratry jsem skoro neznal. Když jsem se narodil, byli už ve světě, studovali, vídal jsem je jen o prázdninách a svátcích.
Náš rodinný pokoj, který jsem měl tak rád, si dodnes pamatuju do každého detailu, kde co stálo a jaké to bylo. Na okna, vysoká a s okenicemi, jsme lepili panáčky a panenky vystříhané ze starých novin, když se vystřihovánka roztáhla, bylo jich třeba deset vedle sebe. Nebo jsme si sami namalovali obrázky, vystříhali a nalepili. Nad stolem visela velká petrolejová lampa, to bylo sváteční osvětlení, rozsvěcovala se jenom na Štědrý den. Nábytek byl většinou z maminčina příbuzenstva, pár kousků pořád mám. Na prádelníku stály černé vídeňské hodiny, vykládané perletí, biedermeier. Každý večer, už v noční košili, je tatínek natahoval. Když je dnes natahuju , vždycky si na tatínka vzpomenu a vidím ho. Byl tam velký žlutý kredenc, kde jsme my děti měly hračky a poklady. V tom pokoji jsme my nejmladší s rodiči spávali. Stála tam tatínkova a matčina postel, kolmo k té maminčině byla přistavena dětská postýlka se sítí. Nejmladší spal v postýlce, druhý v šupleti, které se zpod postýlky vytáhlo, a třetí postoupil na kanape u okna. Tam v zimě pořádně táhlo. ………………..
Škola, dost veliká budova, stála skoro o samotě, poblíž byla jen hospoda a sirobárna; když se neučilo, bylo v domě pusto. Chodby byly večer temné, tajemné. Tatínek mě občas poslal nahoru do kabinetu pro pero nebo pro jinou maličkost, kterou tam zapomněl. A to byly hrozné okamžiky v mém životě! U třetí třídy visela na zdi velká kresba lidské kostry, pro mě kostlivec, smrt. V noci se mi zdávalo, že ta smrt za mnou běží a já mám nohy jako přilepené, nemůžu zahnout kolem rohu, smrt mě už už chytá, a to jsem se vždycky s hrůzou vzbudil. U schodů do prvního patra jsem vídával večer ve tmě ohromnou ohnivou hlavu, rozšklebenou, koulela velikánskýma očima. Někdy bývala červená jako oheň, jindy zelená. Byla to asi vzpomínka na průvod komediantů, který jsem viděl ve vsi. Jeden z komediantů měl nastrčenou podobnou hlavu z papírmašé, a to mě tenkrát tak vyděsilo, že jsem málem skočil do řeky, neměl jsem honem kam utéct.
Ale v našem velkém pokoji pokoji, tam bylo blaho.. Tam jsem snil, vymýšlel si svůj svět, znal jsem každý kus nábytku a rozmlouval s těmi věcmi jako s živými. Pohádka. Bezpečí. Vidím ty cestičky do dřeva vyšlapané ……
Když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let, postavili nám vedle školy domek, z našeho bytu udělali další třídu. V tom domku se mně hrozně nelíbilo, to nebylo už vůbec nic. To byl konec, konec domova.
Úryvky z knihy Jan Zrzavý vzpomíná na domov, dětství a mladá léta, Praha, Svoboda 1971.