Zrzavý Martinů aneb Pojďte si hrát s panem malířem
Po dvouleté přestávce způsobené rekonstrukcí muzejní budovy navazuje Centrum Bohuslava Martinů v Poličce na tradici jarních martinůovských výstav. Ta letošní bude zaměřená na umělecké přátelství skladatele s malířem Janem Zrzavým. Tito dva rodáci z Vysočiny a milovníci francouzské kultury mají více společného, než by se mohlo na první pohled zdát. Paralely jejich životních osudů začínají už v samotném datu a originálním místě narození.
V době, kdy na poličskou věž chudému obuvníkovi „vrána přinesla hošička klučačka“, v okrouhlické základní škole pan řídící učitel už vyprávěl pohádky svému měsíčnímu synkovi. Oba tatínkové byli nadšenými ochotníky a svým ratolestem předali lásku k divadlu. Není tedy divu, že když se oba chlapci dostali na studia do Prahy, více než školním povinnostem se věnovali návštěvám Národního divadla, koncertů a výstav. Katalog pražské konzervatoře nemilosrdně prozrazuje, že Bohuslav Martinů byl „propuštěn pro nenapravitelnou nedbalost“ a studium konzervatoře nikdy nedokončil. Student Uměleckoprůmyslové školy Jan Zrzavý byl po dvou letech studia také vyloučen. Čtyřikrát se pokoušel o přijetí na Akademii, ale marně. Oba se však neúspěchem nedali odradit, pokračovali v samostudiu a po letech dosáhli úspěchů, o kterých se jim jako ztroskotaným studentům ani nesnilo. Pevné odhodlání a přesvědčení o správnosti své cesty je neopustilo ani v pozdějších letech. V době svých studií se však ještě navzájem neznali.
Setkali se až v meziválečné Paříži, která jim na několik let poskytla společný domov. Pařížská atmosféra dvacátých a třicátých let 20. století byla jedinečná. Našli tu mnoho nových přátel z řad českých umělců, kteří se navzájem podporovali a strávili spolu spoustu nezapomenutelných chvil. „Nemáme toho tolik, jako ostatní“, říkával Martinů, „ale dost k tomu, abychom byli šťastni.“ Bohuslav a Charlotte Martinů, kterým byl Zrzavý na svatbě za svědka, ho považovali téměř za člena své rodiny. Společně rádi vysedávali na terasách kaváren, kde debatovali o všem možném, zejména však o hudbě. Zrzavý byl totiž velkým milovníkem hudby a vytvořil řadu scénických a kostýmových návrhů pro operní inscenace Národního divadla. Martinů měl naopak výtvarné nadání, které dokládá početný soubor jeho autokarikatur. Výstava tedy představí oba umělce i v opačných rolích.
Po šťastných letech strávených v Paříži se oba významní představitelé české meziválečné avantgardy museli potýkat s oficiálním (ne)přijetím svého díla. Během druhé světové války bylo jejich dílo nacisty zakázáno a ani po jejím skončení se doma netěšilo velké přízni, protože nevyhovovalo kulturní doktríně socialistického realismu. Po Martinů emigraci z Paříže se spolu už nesetkali. V sedmdesátých letech se však odehrálo vzácné shledání malíře se skladatelovou vdovou Charlottou při zakládání Společnosti Bohuslava Martinů v Praze. Podobně jako začátek, i závěr jejich života měl zvláštní časovou návaznost. V roce 1977 zemřel Jan, o rok později Charlotta a následně byly domů převezeny ostatky Bohuslava ze Švýcarska. Všichni tři přátelé se tedy po letech symbolicky opět sešli na milované Vysočině.
Výstava zachycující společné životní osudy dvou výjimečných umělců je obohacena o dvě samostatné části. Na jedné jsou vystaveny Zrzavého drobné grafiky z tematicky spřízněného období jeho tvorby, které laskavě zapůjčily Moravská galerie v Brně a Galerie moderního umění v Hradci Králové. Pro dětské návštěvníky je pak připravena interaktivní část Pojďte si hrát s panem malířem, zapůjčená ostravským Klubem Ámos. Na vernisáži výstavy v sobotu 15. května v 14:00 promluví prof. Jaroslav Mihule, tentokrát nejen jako martinůolog, ale i jako pamětník osobních setkání s Janem Zrzavým.
Lucie Jirglová
Vzpomínky na dětství a na strýce malíře
od Jana Zrzavého z Okrouhlice č. 61 (*1926– +2001)
Jako dítě předškolního věku jsem si při ukládání do postýlky prohlížel obrázek, který visel na podélné stěně u postýlky. Představoval fantastickou krajinu s vysokými homolovitými kopci s bohatou zelení, v níž pásl pastýř ovečky. Na pozadí, vytvořeném polepem z již zašlých, nazlátlých staniolových plátků, svítila jasně velká kometa. Té jsem se vždy obdivoval nejvíce – byla jasná do večerního šera či po ranním rozbřesku. Jako školák jsem se maminky ptal, kdo ten obrázek maloval. Maminka mi řekla: „ To namaloval jako chlapec v tvém věku tatínkův mladší bratr – tedy tvůj strýc Jeník – malíř.“ Od té doby byl mi ten obrázek ještě bližší. Několik let jsem strýce – malíře neznal, v té době žil ve Francii, nejdříve Bretani, později se trvale usadil v Paříži. Seznamoval jsem se s ním prostřednictvím jeho ilustrací:
Kytice
Měli jsme v naší knihovně Erbenovu Kytici, vydanou nakladatelstvím Aventinum 1928 s malířovými ilustracemi k jednotlivým básním sbírky a navíc vevázaný kresleným listem s monogramy křestních jmen mých rodičů – i osobním věnováním malíře – jako dodatečný strýcův dárek ke svatbě mých rodičů v únoru 1918, které se malíř také účastnil.
Ilustrace k jednotlivým básním Erbenovy Kytice jsem si velmi rád prohlížel a když mi jednotlivé básně mé tři starší sestry čítávaly a znal jsem jejich obsah, pak ilustrace k básním Svatební košile, Polednice či Vodník ve mně vyvolávaly strach, tak byly – aspoň pro mě – sugestivní. Při jejich čtení za večerního šera jsem se vždy bál procházet tmavšími či neosvětlenými částmi našeho domu. Dodnes, slyším-li báječné hudební ztvárnění symfonických básní A. Dvořáka na námět z Erbenovy Kytice – tedy Vodník (op. 107), Polednice (op. 108), Zlatý kolovrat (op. 109) a Holoubek (op. 110), se mi ztvárnění těchto básní strýcovými ilustracemi vždy v duchu vyjeví…
Jeníkovy pohádky
Když jsem začal v roce 1932 chodit do okrouhlické Obecné školy, tedy do budovy, v jejíž obytné části se narodili – až na nejstaršího tatínkova bratra Vladimíra, který se narodil v Čejově u Humpolce – můj tatínek a všichni strýcové a tety (děda Jan či Hanuš, jak mu tehdy říkali, tu byl od otevření školy v roce 1880 prvním řídícím učitelem) a naučil se číst, stala se mi velmi blízkou pohádková knížka strýce Jeníka – malíře „ Jeníkovy pohádky“, vyšlá v nakladatelství Aventinum 1920. Na knižní obálce byla malířem namalovaná zalesněná homolovitá hora se spirálově točitou cestou k jejímu vrcholu, po níž kráčeli lidé a domácí zvířátka. V knížce téměř autobiografické líčí malíř (Jeník) své dětství, svá částá horečkovitá onemocnění a obětavé ošetřování jeho milovanou maminkou Vilémínou – a v horečnatých snech ho doprovází cestou do nebe, pekla i po městech a mořích celého světa – i po milované řece Sázavě – starý čmelák. Právě proto, že všechna a místa, okolí školy nad řekou Sázavou, popsaná v této knížce mi byla – a dále dosud jsou – tak blízká, rád jsem se k ní často v dětství vracel. Vypůjčenou knihu od nejstarší sestry Libuše, provd. Langpaulové (1918 – 1995) jsem si opsal na psacím stroji a kopie dal oběma mým dětem a občas se k ní vracím a lituji, že doposud nebyla znovu vydána, i když jsem její reedici po listopadu 1989 nabízel našim předním knižním vydavatelstvím. Myslím si, že i českým dětem měla stále co říci a že by se z malířových ilustrací mohlo vytvořit i zajímavé filmové pohádkové dílo. Na jaře roku 1996 mě navštívil p. Petr Novotný, zástupce vydavatelství Poetická čajovna Suzanne Renaud (majitelkou je sl. Veronika Reynková, vnučka již zemřelého básníka a malíře Bohuslava Reynka z Petrkova u Havl. Brodu) a sdělil mi, že toto vydavatelství má zájem – jako svůj prvý vydavatelský počin – vydat v téže podobě malířovy „Jeníkovy pohádky“, jež vyšly v roce 1920 autorovým nákladem v Aventinu.. Jeho návrh jsem vřele uvítal a skutečně – koncem října 1996 tato krásná knížka vyšla a těší se velkému zájmu, neboť je to vydání téměř rozebráno.
První setkání
Jednou po Vánocích přišel domů tatínek s tím, že do Okrouhlice přijel z Francie strýc Jeník – malíř a že náš následující den navštíví. Návštěvy mých strýců či tet – sourozenců matky nebo otce – byly velmi časté – nicméně návštěva strýce – malíře byla pro mě a mé tři sestry vždy něco mimořádného a vždy jsme se na něj velmi těšili. Přemýšlel jsem, jak bych upoutal jeho pozornost, a napadlo mě, že bych mu mohl zahrát loutkové divadlo. Měli jsme v kuchyni velký stůl, který měl ve výši trnoží židlí plnou desku, na které jsem divadlo umístil. Strýc přišel, byl přivítán mými rodiči, odložil si kabát a hned se nám – dětem – věnoval. Sester se ptal, jak se jim líbí ve škole a mě požádal, abych mu zahrál divadlo. Měl jsem srdce až v krku a dopadlo to asi dost špatně, strýc se smál, potom si vzal několik loutek a zahrál jimi jakousi scénu z Fausta, jak ji pamatoval ze svého dětství, když do obce přijela jakási potulná loutkářská společnost, jejímž principálem byl pan „Emánek“ Strýc měnil hlas a zahrál scénu obdivuhodně. Potom se mě ptal, zda také už maluji, a tak jsem mu ukázal několik kreseb, z nichž některé si vzal s tím, že „podle nich bude malovat“. Byl jsem přešťastný! Z mých sester měl – tuším – nejraději Zdeňku, provd. Cajskovou (1921 – 1945), o kterou se v jejím dětském věku staral, když naše maminka byla 3 týdny v lázních. V té době bydlel u nás a Zdeňku krmil, chodil s ní na procházku a večer ji koupal – aspoň tak to vyprávěl můj otec.