Avšak bylo vykopáno a již další víkend jsme začali s betonováním základů. Na to jsme byli kabrňáci a měli jsme to raz dva, stačilo třicet míchaček, dvacet pytlů cementu (po 25 kg, kde jsou ty časy, kdy se prodávaly padesátikilové pytle) a hora písku.
A šlo se na věc. V neděli 12.7. velmistr zednický Pavel Nápravník založil roh zdi.
18. července to vypadalo fakt nadějně. Sešlo se nás málem deset a všichni vypadali odhodlaně, dokud nás nevyhnal liják. Přesto jsme zjistili, že voda teče shora dolů a z okapu rovnou do základů naší školičky. Rychlá a ochotná rota, kterou se podařilo paní ředitelce povolat, vykopala šachtu, našla kanál, spojila trubky a jeden roh školy je zachráněn. (Při bližší obhlídce jsme zjistili, že podobná hrůzná situace nás čeká ještě na dvou místech. Však si s tím poradíme. Jen škoda, že pan starosta na naše věcné otázky nalézal pouze jedinou odpověď: pokrčení ramen. Asi jsou všechny předchozí úpravy tak dávno, že jejich pamětníci už vymřeli. Aby naše potomky nepotkala podobná nepříjemnost, hezky jsme si novou kanalizaci vyfotili. Ať žije moderní doba!
Pak jsme se rozprchli a bylo po adrenalinovém zážitku. Neboť chcalo a chcalo.
V neděli dorazil s buldočím výrazem pouze pisatel těchto řádků, rozhodnutý, že tu všem ukáže i sám, co dovede. Bohužel mu radost překazil Pavel Nový ml. s kolečkem. Přišel pomoct!!! Sotva zkritizoval práci všech předchozích, vrhl se do díla a udělal toho pěkný kousek. Navrhuji všem, co to nezkusili, aby ho taky napodobili. Kritizovat a nepracovat, to umí každej trouba, ale přiložit ruku k dílu a taky si sám kousek zkazit, to uměj jen fořti.
Po Pavlovi se přivalili i tři kluci Langpaulovi, vyspali se, napapali a udělali kus práce, ve které pokračovali i odpoledne za pomoci Pavla Mainera z Babic. Ano, přátelé, kromě starosty nás podporují i odvěcí soupeři ze školních škamen! Přijdou i Vadíňáci? Kluci, co jsme si, to jsme si, už je to vyřízeno a meze našich bitev jsou dávno rozorány. Kdyby nás i příští víkend přišlo 5?6, nebudeme muset klopit oči, až se paní ředitelka bude ptát, jestli to fakt do konce léta stihnem?!
Protože my to stihnout musíme!
To se to píše, že musíme. Kus zdi jsme ve svatém nadšení postavili bez mistra amatérsky. Pobouřilo to nejen jeho, ale naše práce neprošla ani u komise, před kterou jsem byl pozván 22.7. na 19 00. Přijel jsem z Prahy a komise si notovala: zbořit amatérský roh. Bránil jsem se, neubránil. Co se dalo dělat? Vzal jsem si teda 24.7. dovolenou, do ruky narexku a rozboural jsem dva metry dobře zatvrdlého betonu. Pak jsem ještě vykopal dvoumetrový základ a ten jsem zabetonoval. To už se na mne nemohli dívat kluci Milichovských Petr, Ondřej a samozřejmě děda Jirka, který je vyslal na pomoc. Do večera bylo hotovo.
Hned zítra pod odborným vedením pokračovala stavba zdi v požadované kvalitě a tak nám to tenhle víkend 25.-26.7. bezva poskočilo. Byli jsme v půlce.
Po neděli došlo na nejhorší. Těžká mechanizace odvezla do neznáma 4 betonové panely, které tvořily podstatnou část volné plochy nad původní zchátralou zídkou. Tato plocha se tak proměnila v děsivě vyhlížející voraniště, ze kterého jímal děs nejen Milenu Hodboďovou, která přestala věřit tomu, že to dáme do pořádku dřív, než udeří 1. září.
Jenže my jsme si samozřejmě věřili, a to tak, že hodně. Hned příští sobotu 1. srpna jsme měli ?glajchu?. Zídka byla hotová. Otázkou bylo, kdo vyrobí bednění neboli šaluňk na jejím vrcholku. Zatímco jsme o tom dumali při spárování a podobných pracích, Cyrda (Jarda) Noha nasedl na kolo a vydal se za Milanem Gybalou.
Ten přišel, viděl a zvítězil. Do dalšího víkendu (8.-9.8.) nám vyrobil profi bednění, kam byla jedna radost lít jednu míchačku za druhou a utopit v tom tolik železa, co se tam vešlo. Fajn, to by bylo.
Jenomže mezitím se nám zas něco nepovedlo. Abychom mohli vytvořit kvalitní plochu, potřebovali jsme vybagrovat a odvézt přebytečný materiál do hloubky 40 cm. Přizvána byla technika p. Hejkala. A nezklamala. Zklamalo něco jiného. Stroj vyrval hromosvod a já jsem byl opět pozván, abych se na to přijel z Prahy podívat. Jezdím do Okrouhlice rád, ale tyhle výlety už mě začínaly lézt krkem.
Přijel jsem a koukám, že vidím, co všichni ostatní: hromosvod byl fakt vyrvanej ? a to parádně. Naštěstí už byl k tomu nadělení přizván ochotný pan Uher z Nové Vsi, který přijel a napojil, co se dalo a mělo, a když to změřil, hromosvod byl jako předtím, ne-li lepší.
Aby se mi nezkrátily žíly, krátil jsem si čas rozhrnováním šutrů typu makadam, kterých tam mezitím navezli na tři hromady. Co vám mám vykládat ? fajnov á práce. Ještě že mi na to Jirka Milichovský půjčil starý bramborový vidle (s bambulkami na konci). S nima to jde jako po másle ? nekecám. To prostě hodinu nebo dvě házíte, až si vykloubíte celý tělo, a když se nakonec rozhlídnete, abyste si vybrali místo, kam to s váma sekne, zjistíte, že ty hromady jsou pořád stejně velký jako dřív. Kdežto vy nemůžete.
Jenže náhoda přátelé stála při mně. Dodneška nevím , jak se to stalo, že kolem uháněl malej bagříček, kterej nahoře u hospody používala firma, co tak dělala novej chodník. A v bagříčku šikovnej chlápek. Podle řeči z Moravy. Za dvacet minut dodělal, co bylo potřeba a zmizel, takže když se mezitím dostavila komise v podobě paní ředitelky, mohl jsem se tvářit, že jsem to rozházel sám. Ale vyměk jsem a přiznal jsem se, že takový kabrňák zas nejsem.
A hurá, spokojeně jsem se vracel do Prahy, neb práce tam na mne čekala, co mne živí. No, a měli jsme před sebou sobotu a neděli 15. a 16. srpna. Tyto dva dny jsme se v nejmenším možném počtu, abychom tam byli vůbec vidět, věnovali srovnání schodů do školy a položení toho čtvrtého, zcela nového. I to jsme zvládli a obětavec Petr Bečvář v následujících dnech odstranil bednění a náš taras se objevil v málem konečné slávě.
Ta opravdu nastala až o víkendu 22.-23. srpna. Předcházela tomu další akce, neboť bylo třeba dovézt z Chvaletic směs dvou frakcí z tamního kamenolomu, které měly přijít na vršek plochy. Tak jsem si sedl v pátek ráno do auta, jel do Chvaletic, kde na mě čekal náklaďák na 30 tun (vůbec jsem neměl představu, jak děsná hromada to bude, až to vysype u školy), nabrali jsme to, zaplatili a hurá do Okrouhlice.
Zasypalo to celou silnici a nechybělo moc a byla zasypaná i řeka s okolím. (To jsem trochu přehnal). Nicméně od Hyršů vyšel mladík, který nás celý léto se zájmem pozoroval, a pravil, abych s tím koukal něco udělat, že tam mají garáž. Prostě ? dobrá rada se dycky hodí.
Ale to už jsem věděl, co udělám. Vyjel jsem k hospodě, našel zachránce s bagříčkem a ten mi to tam skvěle a bravurně navozil a rozvozil, takže když se objevili mí okrouhličtí kolegové Cyrda a Milena, aby zjistili, jestli už jsem vyjel z Prahy a nepotřebuju s něčím poradit, bylo to hotovo a taky mladý pan Jakeš, který to asi celý pozoroval zpoza plotu, mohl být v klidu. A já tradá na Prahu.
Poslední víkend ? to byl opravdický koncert. Přišlo snad osm lidí. Mladý kluci jako my, i ještě mladší. Ačkoli opět v sobotu začalo ukrutně cedit, zvládli jsme to. Dokonce i v dešti, který odradil ostatní, přišel Richard Sýkora a dokončil, co začal. Neděle byla určená pro tvrdý jádro: Milenu, Pavla, Petra, a přišel taky Martin a náš pes Edgar. Bylo nás teda pět. (Bez malýho Pavlíka). A do oběda jsme měli celou adrenalinovou záležitost za sebou včetně toho, že jsme zabetonovali konstrukci tabule, kterou jsme tam chtěli dávat až během září?
A to je konec týhle story.
Závěrem bych chtěl moc poděkovat všem, co trpěli našima aktivitami, a těm, co se na nás chodili dívat a utrousili slůvko uznání.
Ale nejvíc děkuju těmto lidem, kteří byli ochotně u toho. Je celkem jedno, jak dlouho si udělali čas, podstatný je, že přišli, byli šikovní a šlo jim to krásně od ruky. Díky. A pokud chybí nějaký jméno, tak se omlouvám, je to má chyba. Když mi to připomenete, rád ho doplním do deníčku.
Na letním adrenalinu před školou se podíleli odpracováním skoro 600 hodin:
Josef Forst, Jiří Marek, Jaroslav Noha, Milena Hodboďová, Petr Bečvář, Láďa Langpaul, Pavel Nápravník, Martin Langpaul, Alex Borkov, Richard Sýkora, Pavel Mainer, Jan Beránek, Martin Beránek, Pavel Beránek, pan Pecen, pan Veselý, Lukáš Endrle, Pavel Nový, Jiří Langpaul, Štěpán Langpaul, Lenka Langpaulová, Petr Milichovský, Jiří Milichovský, Petr Milichovský ml., Ondřej Milichovský, J. Novák, Josef Pavlík?, p. Vaňkát, p. Drahovzal, Mirek?, Kateřina Langpaulová, Saša Langpaulová, M. Beneš, K. Doležal, O. Doležal.
Děkujeme také zdejším známým firmám (to je myšleno zcela zodpovědně), zejména pánům Bomumilu Vakovi, Milanu Kubovi, Milanu Gybalovi, panu Hejkalovi a Rosendorfskému, za jejich pomoc, která se projevila na slušným výsledku naší spolupráce.
Děkujeme i obecnímu úřadu obce okrouhlické, panu starostovi zvláště!
Láďa Langpaul
