V době, kdy na poličskou věž chudému obuvníkovi „vrána přinesla hošička klučačka“, v okrouhlické základní škole pan řídící učitel už vyprávěl pohádky svému měsíčnímu synkovi. Oba tatínkové byli nadšenými ochotníky a svým ratolestem předali lásku k divadlu. Není tedy divu, že když se oba chlapci dostali na studia do Prahy, více než školním povinnostem se věnovali návštěvám Národního divadla, koncertů a výstav. Katalog pražské konzervatoře nemilosrdně prozrazuje, že Bohuslav Martinů byl „propuštěn pro nenapravitelnou nedbalost“ a studium konzervatoře nikdy nedokončil. Student Uměleckoprůmyslové školy Jan Zrzavý byl po dvou letech studia také vyloučen. Čtyřikrát se pokoušel o přijetí na Akademii, ale marně. Oba se však neúspěchem nedali odradit, pokračovali v samostudiu a po letech dosáhli úspěchů, o kterých se jim jako ztroskotaným studentům ani nesnilo. Pevné odhodlání a přesvědčení o správnosti své cesty je neopustilo ani v pozdějších letech. V době svých studií se však ještě navzájem neznali.
Setkali se až v meziválečné Paříži, která jim na několik let poskytla společný domov. Pařížská atmosféra dvacátých a třicátých let 20. století byla jedinečná. Našli tu mnoho nových přátel z řad českých umělců, kteří se navzájem podporovali a strávili spolu spoustu nezapomenutelných chvil. „Nemáme toho tolik, jako ostatní“, říkával Martinů, „ale dost k tomu, abychom byli šťastni.“ Bohuslav a Charlotte Martinů, kterým byl Zrzavý na svatbě za svědka, ho považovali téměř za člena své rodiny. Společně rádi vysedávali na terasách kaváren, kde debatovali o všem možném, zejména však o hudbě. Zrzavý byl totiž velkým milovníkem hudby a vytvořil řadu scénických a kostýmových návrhů pro operní inscenace Národního divadla. Martinů měl naopak výtvarné nadání, které dokládá početný soubor jeho autokarikatur. Výstava tedy představí oba umělce i v opačných rolích.
Po šťastných letech strávených v Paříži se oba významní představitelé české meziválečné avantgardy museli potýkat s oficiálním (ne)přijetím svého díla. Během druhé světové války bylo jejich dílo nacisty zakázáno a ani po jejím skončení se doma netěšilo velké přízni, protože nevyhovovalo kulturní doktríně socialistického realismu. Po Martinů emigraci z Paříže se spolu už nesetkali. V sedmdesátých letech se však odehrálo vzácné shledání malíře se skladatelovou vdovou Charlottou při zakládání Společnosti Bohuslava Martinů v Praze. Podobně jako začátek, i závěr jejich života měl zvláštní časovou návaznost. V roce 1977 zemřel Jan, o rok později Charlotta a následně byly domů převezeny ostatky Bohuslava ze Švýcarska. Všichni tři přátelé se tedy po letech symbolicky opět sešli na milované Vysočině.
Výstava zachycující společné životní osudy dvou výjimečných umělců je obohacena o dvě samostatné části. Na jedné jsou vystaveny Zrzavého drobné grafiky z tematicky spřízněného období jeho tvorby, které laskavě zapůjčily Moravská galerie v Brně a Galerie moderního umění v Hradci Králové. Pro dětské návštěvníky je pak připravena interaktivní část Pojďte si hrát s panem malířem, zapůjčená ostravským Klubem Ámos. Na vernisáži výstavy v sobotu 15. května v 14:00 promluví prof. Jaroslav Mihule, tentokrát nejen jako martinůolog, ale i jako pamětník osobních setkání s Janem Zrzavým.
Lucie Jirglová